středa 3. listopadu 2010
pátek 29. října 2010
Třetí ročník sázení u silnice skončil v sobotu 23.10.2010.
Jednotlivé části projektu – Úprava porostu v okolí silnice, Jabloně, Cesta do Hrušek, jsou hotové.
V řeči čísel a holých vět to znamená, že bylo vysazeno celkem 320 kusů dřevin, investovalo se 100 000,- Kč a na následnou péči je třeba počítat ročně s 20 000,-Kč. V průběhu tří let finančně přispěly na výsadbu městys Moravská Nová Ves a Nadace Partnerství dokonce dvěma granty. Až skončí následná péče a stromy budou samostatné, půjde hodnota celé aleje do milionů.
Ale holá fakta mají málo společného s rozkvetlým stromem. Neříkají nic o starostech, práci, úsměvech a radosti. Tohle si každý musí vyzkoušet sám. A v sobotu si tyhle pocity přišlo zažít na vlastní kůži přes padesát lidí. Z různých míst, různého věku, vzdělání i profesí. Nevím, jestli se nám ještě někdy něco podobného podaří, ale vím, že bez jejich elánu bychom zůstali jenom u těch čísel.
Dovolte, abych poděkovala – skautskému oddílu z Mokré-Horákova, že vážil tak dlouhou cestu – kamarádům ze Štítné a Návojné, kteří jezdili pravidelně pomáhat – partě lidí z Brna a okolí, kteří si právo zasadit strom vytancovali na benefiční akci Tanec za stromy – jednotlivcům z Moravské a Hrušek, kteří nám věřili – mladým Vlkanům z Moravské- panu Ing. Hádlíkovi z břeclavské SúS, který celý projekt schválil a umožnil nám tím vrátit stromy do krajiny, kam patří.
Patří vám velký dík za podporu a pomoc. Ať stromky rostou. Pro radost, pro užitek, Prostrom o.s.
středa 29. září 2010
úterý 28. září 2010
čtvrtek 20. května 2010
Den Země 24.4.
Na oslavu Dne Země jsme připravili projekt s podivným názvem
„ První dojem napodruhé neuděláš“
na úpravu a využití zanedbaného pozemku na okraji naší obce.
Podle něj vyroste v tomto místě květinová louka a pro potřeby obyvatel celé ulice a zahrádkářů kompostér, pro ukládání bioodpadu z předzahrádek. Nebudeme tak závislí na hromadných odvozech a ještě ušetříme za igelitové pytle.
Záměr projektu schválil úřad městyse a grantová komise Jihomoravské komunitní nadace jej vybrala a podpořila finančně. Už žádná černá skládka, plevel a smetiště.
Na realizaci projektu se začalo pracovat už v dubnu, ale mašličku na tenhle dárek uvážeme až na podzim. Do té doby zbývá zasít, vyrobit, postavit, znovu několikrát posekat a ......pro radost, pro užitek, Prostrom o.s.
pondělí 1. března 2010
ZVOLNA SE ROZKLÁDAJÍCÍ SEŠÍVAČKA ANEB „ZELENÁ“ KANCELÁŘ
Žijeme v době, kdy se každý provoz snaží být co nejekologičtějším, už proto, že prezentace takové firmy navenek působí pro zákazníka přístupnějším dojmem. Jistě si dnes každý dobře rozmyslí, bude-li brát zboží od „zelené“ firmy, anebo od té, za kterou stojí spoušť a zkáza v podobě narušeného životního prostředí, otrávených řek a pustin bez života. Je, myslím si, dobře, že podniky jsou zákazníkem tlačeny k šetrnější produkci. Nicméně ve snaze vylepšit a „ozelenit“ systém produkce a prodeje zboží zapomíná často vedení těchto subjektů na banální, a přesto zásadní prvek své činnosti, který je a přitom nemusí být neekologický. Každý malý i velký podnik musí nutně vést systém administrativy, chcete-li „úřadování“. Za všemi těmi výkazy zisků a ztrát, formuláři a fakturami, nezbytně zůstává na konci obrovská hora kancelářského odpadu.
Biologicky rozložitelný odpad tvoří v sezóně až 40-ti procentní podíl z celkové masy odpadu, kterou produkuje každá domácnost. V případě kancelářských firem je podíl čistě biologicky degradabilního odpadu sice menší, o to větší je však zastoupení odpadu, který si snadno dokážeme představit jako předměty denní administrativní potřeby a spotřeby. Vedle papíru a tiskopisů však značný podíl, lišící se sice mezi jednotlivými podniky, také psací pomůcky, stojany na tužky, sešívačky, pořadače. Tyto výrobky, vyráběné především z plastů, doposud značným způsobem navyšovaly podíl odpadu, který nutně bude plnit žluté kontejnery.
Ne však nevyhnutelně. Řada výše uvedených kancelářských potřeb je dnes poměrně běžně dostupná jako výrobky z bioplastů, tedy výrobků z plastické hmoty vyrobených z biomasy. Základní stavební látkou bioplastů je celá řada škrobů, především kukuřičných a řepných, významná část připadá i na recyklovanou rostlinnou biomasu. Uváděné výrobky mají stejné mechanické a technické vlastnosti (pružnost a odolnost) jako jejich neekologičtí předchůdci. Vykazují shodné kvality v běžném použití, navíc se nám nabízí pozitivum v podobě snadné recyklace. Spektrum na trhu dostupných běžně výrobků se už dávno netýká jen psacích potřeb, ale prakticky veškerého kancelářského vybavení.
Význam bioplastů užívaných v administrativní práci by měl dále narůstat, společně s implementací zásad o „dobré praxi“ a kampaní „zelené úřadování“. Pokud objektivně zhodnotíme, jaké množství odpadů produkují státní organizace a instituce, počínaje ministerstvy a úřady samosprávy konče, zjistíme, že jiný přístup by nebyl ničím jiným než mrháním státních prostředků a závažným zatěžováním životního prostředí. Recyklace a užívání dostupných a jednoduchých bioplastů by skutečně mohla ozelenit výrobní proces i soukromých podnikatelských subjektů. A ono „zelené úřadování“ se nemusí týkat jen zavedení bioplastů do běžné praxe. Existuje celá řada ověřených a vyzkoušených přístupů, jak zefektivnit a z hlediska životního prostředí ozdravit administrativní proces v každé kanceláři.
Vybudovat čistší administrativní proces se nemusí nutně týkat jen podniků a firem, vždyť spousta lidí dnes pracuje přímo z domu, od svého počítače. Jak si tedy zařídit svou domácí zelenou kancelář? Stačí se držet několika jednoduchých rad k zamyšlení. Každý výrobek, ať už je to židle nebo stůl, má svoji historii. A právě tato historie výrobku je zásadní při výběru vhodného vybavení. Přemýšlejte, kolik energie bylo na jeho výrobu vynaloženo, odkud pochází, a jaké zdravotní důsledky či dopad na životní prostředí může takový výrobek mít. Kupujte výrobky s vědomím, že se stanete součástí jejich historie – jak dlouho je budete používat, a co s nimi potom bude. Tím značně snížíte množství odpadu.
Dávejte si pozor na výrobky, jejichž výrobní proces je zdlouhavý díky nadbytečným krokům – lakování dřevěných ploch nebo užívání rozpouštědel zvyšuje míru těžkých kovů a karcinogenů ve Vašem přímém okolí. Při vybavení pracovny dávejte přednost trvanlivým materiálům. Ty se vyznačují delší životností, čímž se šetří materiál, výrobní náklady. Povšimněte si také, jak dlouhou záruku výrobce na daný produkt poskytuje. Dlouhá životnost většinou odpovídá delší záruce. Pokud jde o každodenní papírování, můžete sami ovlivnit výběr tiskopisů, které používáte. Dobře si prohlédněte, zda věci, které běžně a často používáte (jako například kancelářské papíry, sešity či dopisní obálky), nejsou složeny z více druhů materiálu. Kombinované materiály ztěžují možnost případné recyklace.
Všeobecně dávejte přednost produktům, které můžete znova naplnit a opakovaně použít, nebo využívat rozmanitým způsobem. Při nákupu toneru do tiskárny či kopírky sáhněte raději po doplňovacích. Po dvou třech doplněních ještě ke všemu ušetříte. Mýtus, že ekologický provoz se prodraží, se nezakládá na pravdě. Čas, který strávíte při výběru vhodných materiálů se Vám brzy vrátí, v podobě ušetřených peněz a pocitu, že jste udělali něco, co pomohlo nejen Vám. Víte, ono je to se zeleným úřadováním na první pohled trochu jinak, než bývá zvykem. Zatímco „normální“ běžná kancelářská činnost odpad produkuje – zůstává za Vámi nejen spousta práce, ale i koš plný odpadků. To, že v druhém případě po Vás zůstanou jen výsledky Vaší práce, by Vás mohlo motivovat. Navíc se začnete do práce těšit o něco víc, pokud budete moci každý den pozorovat, jak se postupně rozkládá Vaše sešívačka v kompostu.
Pro více informací o projektu „Zelené úřadování“ použijte odkaz:
http://zeleneuradovani.cz
Mgr. Radomír Dohnal
Biologicky rozložitelný odpad tvoří v sezóně až 40-ti procentní podíl z celkové masy odpadu, kterou produkuje každá domácnost. V případě kancelářských firem je podíl čistě biologicky degradabilního odpadu sice menší, o to větší je však zastoupení odpadu, který si snadno dokážeme představit jako předměty denní administrativní potřeby a spotřeby. Vedle papíru a tiskopisů však značný podíl, lišící se sice mezi jednotlivými podniky, také psací pomůcky, stojany na tužky, sešívačky, pořadače. Tyto výrobky, vyráběné především z plastů, doposud značným způsobem navyšovaly podíl odpadu, který nutně bude plnit žluté kontejnery.
Ne však nevyhnutelně. Řada výše uvedených kancelářských potřeb je dnes poměrně běžně dostupná jako výrobky z bioplastů, tedy výrobků z plastické hmoty vyrobených z biomasy. Základní stavební látkou bioplastů je celá řada škrobů, především kukuřičných a řepných, významná část připadá i na recyklovanou rostlinnou biomasu. Uváděné výrobky mají stejné mechanické a technické vlastnosti (pružnost a odolnost) jako jejich neekologičtí předchůdci. Vykazují shodné kvality v běžném použití, navíc se nám nabízí pozitivum v podobě snadné recyklace. Spektrum na trhu dostupných běžně výrobků se už dávno netýká jen psacích potřeb, ale prakticky veškerého kancelářského vybavení.
Význam bioplastů užívaných v administrativní práci by měl dále narůstat, společně s implementací zásad o „dobré praxi“ a kampaní „zelené úřadování“. Pokud objektivně zhodnotíme, jaké množství odpadů produkují státní organizace a instituce, počínaje ministerstvy a úřady samosprávy konče, zjistíme, že jiný přístup by nebyl ničím jiným než mrháním státních prostředků a závažným zatěžováním životního prostředí. Recyklace a užívání dostupných a jednoduchých bioplastů by skutečně mohla ozelenit výrobní proces i soukromých podnikatelských subjektů. A ono „zelené úřadování“ se nemusí týkat jen zavedení bioplastů do běžné praxe. Existuje celá řada ověřených a vyzkoušených přístupů, jak zefektivnit a z hlediska životního prostředí ozdravit administrativní proces v každé kanceláři.
Vybudovat čistší administrativní proces se nemusí nutně týkat jen podniků a firem, vždyť spousta lidí dnes pracuje přímo z domu, od svého počítače. Jak si tedy zařídit svou domácí zelenou kancelář? Stačí se držet několika jednoduchých rad k zamyšlení. Každý výrobek, ať už je to židle nebo stůl, má svoji historii. A právě tato historie výrobku je zásadní při výběru vhodného vybavení. Přemýšlejte, kolik energie bylo na jeho výrobu vynaloženo, odkud pochází, a jaké zdravotní důsledky či dopad na životní prostředí může takový výrobek mít. Kupujte výrobky s vědomím, že se stanete součástí jejich historie – jak dlouho je budete používat, a co s nimi potom bude. Tím značně snížíte množství odpadu.
Dávejte si pozor na výrobky, jejichž výrobní proces je zdlouhavý díky nadbytečným krokům – lakování dřevěných ploch nebo užívání rozpouštědel zvyšuje míru těžkých kovů a karcinogenů ve Vašem přímém okolí. Při vybavení pracovny dávejte přednost trvanlivým materiálům. Ty se vyznačují delší životností, čímž se šetří materiál, výrobní náklady. Povšimněte si také, jak dlouhou záruku výrobce na daný produkt poskytuje. Dlouhá životnost většinou odpovídá delší záruce. Pokud jde o každodenní papírování, můžete sami ovlivnit výběr tiskopisů, které používáte. Dobře si prohlédněte, zda věci, které běžně a často používáte (jako například kancelářské papíry, sešity či dopisní obálky), nejsou složeny z více druhů materiálu. Kombinované materiály ztěžují možnost případné recyklace.
Všeobecně dávejte přednost produktům, které můžete znova naplnit a opakovaně použít, nebo využívat rozmanitým způsobem. Při nákupu toneru do tiskárny či kopírky sáhněte raději po doplňovacích. Po dvou třech doplněních ještě ke všemu ušetříte. Mýtus, že ekologický provoz se prodraží, se nezakládá na pravdě. Čas, který strávíte při výběru vhodných materiálů se Vám brzy vrátí, v podobě ušetřených peněz a pocitu, že jste udělali něco, co pomohlo nejen Vám. Víte, ono je to se zeleným úřadováním na první pohled trochu jinak, než bývá zvykem. Zatímco „normální“ běžná kancelářská činnost odpad produkuje – zůstává za Vámi nejen spousta práce, ale i koš plný odpadků. To, že v druhém případě po Vás zůstanou jen výsledky Vaší práce, by Vás mohlo motivovat. Navíc se začnete do práce těšit o něco víc, pokud budete moci každý den pozorovat, jak se postupně rozkládá Vaše sešívačka v kompostu.
Pro více informací o projektu „Zelené úřadování“ použijte odkaz:
http://zeleneuradovani.cz
Mgr. Radomír Dohnal
INZERÁT :
Překáží Vám?
Pláňka stromu, která Vám na zahrádce vyrostla omylem
Nevíte kam s ní?
Je Vám líto ji jen tak vyhodit a zničit ?
Obraťte se s důvěrou na naši pěstitelskou školku.
Pomůžeme Vám.
Pláňata a odkopky všeho druhu umístníme zdarma v naší
školce a až trochu povyrostou, vysadíme je někde v okolí
naší obce. Stačí jen vykopat a ponechat u našich vrat.
Pro radost, pro užitek, PROSTROM o.s. , Anenská 561
Pláňka stromu, která Vám na zahrádce vyrostla omylem
Nevíte kam s ní?
Je Vám líto ji jen tak vyhodit a zničit ?
Obraťte se s důvěrou na naši pěstitelskou školku.
Pomůžeme Vám.
Pláňata a odkopky všeho druhu umístníme zdarma v naší
školce a až trochu povyrostou, vysadíme je někde v okolí
naší obce. Stačí jen vykopat a ponechat u našich vrat.
Pro radost, pro užitek, PROSTROM o.s. , Anenská 561
O maličkostech
O maličkostech I.
Tak je tady konečně jaro.Nastává ten krásný čas rašení pupenů a voňavého vzduchu.Jakmile roztaje sníh je ale na ledacos vidět.
Při vycházkách po nejbližším okolí obce nacházím nepořádek a odpadky na místech, kde by být neměly. Množí se černé skládky a rostou, protože se o ně nikdo nepostará.Chápu, že obecní zastupitelstvo má dost práce uvnitř obce a odbor životního prostředí musí řešit závažnější problémy. Na maličkosti tohoto typu nemá čas.Jenomže to nejsou maličkosti
.Kazí to vzhled i dobré jméno. Zviditelňujeme obec tím, že pořádáme různé akce – Hody,Den řemesel, vinobraní.Máme cyklotrasy, jsme součástí regionu, ale uklizeno nemáme.
K obci patří také okolní cesty a cestičky a ne všichni návštěvníci tráví svůj čas ve vinném sklípku. Pokud si vyrazí na procházku, skončí na nějakém smetišti. Zrovna tak musí být zklamaní i občané, kteří tráví svůj volný čas venku. Přibývá starších lidí, chodí na procházky se psem, přibývá rodinných procházek s dětmi. Míst, kam se dá zajít, není u nás zase tak mnoho.A i to málo je zasypávané odpadky nebo je znehodnoceno jiným způsobem. Máme smůlu, že nejsme součástí žádné chráněné oblasti, ovšem ke dvěma máme velmi blízko (Mikulčice, Soutok). Měli bychom si to uvědomit a raději chránit než likvidovat to málo z přírody, co tu máme.
Žijeme tady a teď, bohužel.Co uděláme nebo neuděláme, budeme mít. Viděla jsem návrhy a plány výsadby schválené už před deseti lety. Jednou to tady u nás bude krásné. Jednou…
V novém územním plánu jsou tyto návrhy zase jenom opsané. Ale kdo to udělá? A kdy? Aby tu bylo krásně, je potřeba vidět dál než jenom k plotu vlastního dvora nebo zahrady. Asi se nedožiju nových alejí, remízků, louček, když se bude jenom plánovat a opisovat. Musím se spokojit s odpadky kolem cest?
S minimálními finančními prostředky, rozumnou spoluprací s obecním úřadem a majiteli pozemků, by se tyto plány mohly alespoň v některých bodech plnit. A začít můžeme s maličkostmi, když na víc nemáme.
I stromy rostou pomalu.
Jako občan mám povinnost a tedy i právo starat se o své životní prostředí.Pokusím se obojího využít, a třeba se někdo z vás přidá.
Duben 2006
O maličkostech V
Nebudete mi to věřit,ale jsem naštvaná.
Snad vinou energetické politiky,snad pro atavistický pud,který nás nutí dívat se do hořícího ohně aspoň v krbových kamnech.
Pokud někdo v lese,o pár nadmořských metrů výš,upytlačí smrk nebo borovici,ten les to snad ani nepozná.Vím,že se to nesmí,ale dělá se to.Ovšem tady u nás,kde se dají vzrostlé,volně rostoucí stromy spočítat div ne na prstech,zůstane po takovém „pytlákovi“pořádná díra,která je ze všech stran vidět.A prázdných míst přibývá.
Rychlost s jakou stromy mizí je zarážející.Ještě tak dvě tři zimy a nebude v okolí obce co ořezávat a kácet.Možná zbude křoví.To v super výhřevných kamnech nehoří,a má tedy šanci,
že přežije.
Víte, že i dnes jsou země,kde je pokácení stromu trestáno jako zločin? U nás nejsme a
ještě dlouho nebudeme tak daleko.Když vás zrovna nechytí,jste za šikulu.To ,že jste sobec,který získal trochu dřeva zadarmo,vám vynese nanejvýš uznalé poplácání po ramenou od kamaráda,co vám půjčil pilu.Že v podstatě okrádáte nás ostatní je vedlejší.Matička příroda přece patří všem,a tak si z ní každý může něco urvat.A vůbec,co si tady stěžuji,měla jsem s tou pilou přijít první.
Zákon je vlastně zdokonalené zvykové právo z dávných dob.Ač se to nezdá,tedy i zákon č.114/1992 Sb o ochraně přírody a krajiny má v sobě něco z odkazu našich předků. Tím,že jím pohrdáme,popíráme zvyky dědečků a babiček,kteří nám tu nechali pole a vinohrad.Popíráme svou minulost.Protože většinu těchto zničených stromů někdo zasadil.Nějaký náš předek.Ničíme jeho práci a odkaz této práce.
Jakou má asi naše společnost perspektivu,když si i takto ničíme část své minulosti?
Tak je tady konečně jaro.Nastává ten krásný čas rašení pupenů a voňavého vzduchu.Jakmile roztaje sníh je ale na ledacos vidět.
Při vycházkách po nejbližším okolí obce nacházím nepořádek a odpadky na místech, kde by být neměly. Množí se černé skládky a rostou, protože se o ně nikdo nepostará.Chápu, že obecní zastupitelstvo má dost práce uvnitř obce a odbor životního prostředí musí řešit závažnější problémy. Na maličkosti tohoto typu nemá čas.Jenomže to nejsou maličkosti
.Kazí to vzhled i dobré jméno. Zviditelňujeme obec tím, že pořádáme různé akce – Hody,Den řemesel, vinobraní.Máme cyklotrasy, jsme součástí regionu, ale uklizeno nemáme.
K obci patří také okolní cesty a cestičky a ne všichni návštěvníci tráví svůj čas ve vinném sklípku. Pokud si vyrazí na procházku, skončí na nějakém smetišti. Zrovna tak musí být zklamaní i občané, kteří tráví svůj volný čas venku. Přibývá starších lidí, chodí na procházky se psem, přibývá rodinných procházek s dětmi. Míst, kam se dá zajít, není u nás zase tak mnoho.A i to málo je zasypávané odpadky nebo je znehodnoceno jiným způsobem. Máme smůlu, že nejsme součástí žádné chráněné oblasti, ovšem ke dvěma máme velmi blízko (Mikulčice, Soutok). Měli bychom si to uvědomit a raději chránit než likvidovat to málo z přírody, co tu máme.
Žijeme tady a teď, bohužel.Co uděláme nebo neuděláme, budeme mít. Viděla jsem návrhy a plány výsadby schválené už před deseti lety. Jednou to tady u nás bude krásné. Jednou…
V novém územním plánu jsou tyto návrhy zase jenom opsané. Ale kdo to udělá? A kdy? Aby tu bylo krásně, je potřeba vidět dál než jenom k plotu vlastního dvora nebo zahrady. Asi se nedožiju nových alejí, remízků, louček, když se bude jenom plánovat a opisovat. Musím se spokojit s odpadky kolem cest?
S minimálními finančními prostředky, rozumnou spoluprací s obecním úřadem a majiteli pozemků, by se tyto plány mohly alespoň v některých bodech plnit. A začít můžeme s maličkostmi, když na víc nemáme.
I stromy rostou pomalu.
Jako občan mám povinnost a tedy i právo starat se o své životní prostředí.Pokusím se obojího využít, a třeba se někdo z vás přidá.
Duben 2006
O maličkostech V
Nebudete mi to věřit,ale jsem naštvaná.
Snad vinou energetické politiky,snad pro atavistický pud,který nás nutí dívat se do hořícího ohně aspoň v krbových kamnech.
Pokud někdo v lese,o pár nadmořských metrů výš,upytlačí smrk nebo borovici,ten les to snad ani nepozná.Vím,že se to nesmí,ale dělá se to.Ovšem tady u nás,kde se dají vzrostlé,volně rostoucí stromy spočítat div ne na prstech,zůstane po takovém „pytlákovi“pořádná díra,která je ze všech stran vidět.A prázdných míst přibývá.
Rychlost s jakou stromy mizí je zarážející.Ještě tak dvě tři zimy a nebude v okolí obce co ořezávat a kácet.Možná zbude křoví.To v super výhřevných kamnech nehoří,a má tedy šanci,
že přežije.
Víte, že i dnes jsou země,kde je pokácení stromu trestáno jako zločin? U nás nejsme a
ještě dlouho nebudeme tak daleko.Když vás zrovna nechytí,jste za šikulu.To ,že jste sobec,který získal trochu dřeva zadarmo,vám vynese nanejvýš uznalé poplácání po ramenou od kamaráda,co vám půjčil pilu.Že v podstatě okrádáte nás ostatní je vedlejší.Matička příroda přece patří všem,a tak si z ní každý může něco urvat.A vůbec,co si tady stěžuji,měla jsem s tou pilou přijít první.
Zákon je vlastně zdokonalené zvykové právo z dávných dob.Ač se to nezdá,tedy i zákon č.114/1992 Sb o ochraně přírody a krajiny má v sobě něco z odkazu našich předků. Tím,že jím pohrdáme,popíráme zvyky dědečků a babiček,kteří nám tu nechali pole a vinohrad.Popíráme svou minulost.Protože většinu těchto zničených stromů někdo zasadil.Nějaký náš předek.Ničíme jeho práci a odkaz této práce.
Jakou má asi naše společnost perspektivu,když si i takto ničíme část své minulosti?
Letos přišlo léto v polovině jara, a tak není divu, že příznivé počasí v nás probouzí chuť po toulkách a vycházkách silněji než jindy. Ne každý však má dost času, aby mohl vyrazit na týdenní dovolenou k moři, zvlášť když se vinohrad sám neokope. Proto možná vezmete za vděk několika jenoduchými „nápady“ na výlety po blízkém okolí, třeba na jedno volné odpoledne. To, co máme celou dobu před očima, nám může zevšednět, neměli bychom zapomínat, v jak krásném a bohatém kraji žijeme.
Například můžete navštívit nejstarší ovocný strom na našem katastru – stoletou oskeruši ve vinohradu naproti drůbežárně. Ještě pořád k ní nevede šipka s upozorněním, ale splést si ji nemůžete. Takový habitus jako má oskeruše, žádný jiný strom nemá.
Kdo by rád vyrazil ze sluncem rozpálených ulic jen na chvilku, někam pod stinný příkrov zelených stromů, může se vydat pěšky, na kole i s kočárkem podél pískovny Jamy k řece Moravě. Momentálně tam sice „řádí“ vodohospodáři, ale dál po cestě lesem kolem lesních kanálů je spousta věcí k vidění. Navíc vás u řeky bude čekat cílové překvapení – malá hospůdka s letním provozem a příjemným posezením na malé zahrádce. Počítáno od vrcholu „Mlýňáku“ je délka této trasy 5 km, takže se určitě nemusíte bát vzít s sebou Vaše nejmenší.
Pro náročnější výlet můžete zvolit trasu podél řeky Kyjovky. Vrbové křoviny vytváří svěží kulisu léta, řeka pozvolna šumí a vy se můžete obdivovat mimo jiného přítomností pestré avifauny (touto dobou zejména ťuhýk šedý, čejka chocholatá, luňák hnědý, káně lesní, poštolky, moudivláček lužní, mlynařík dlouhoocasý).
Jeden dalekohled tak může změnit rodinný výlet na napínavou objevnou výpravu. A kdo ptáky nemusí, může se aspoň podívat, jak se daří koňům na Salaši. Pokračovat můžete po modré značce lesem až ke Skařinám. Čápi a volavky už mají hnízdění téměř za sebou, ale ptačí hlasy na tomto, v ČR nejznámějším hnízdišti, neutichají po celý rok. Přírodní rezervace je opatřena naučnými tabulemi, a mladí Brontosauři z Mikulčic se starají, aby tu bylo pořád na co koukat.
Jestli Vás nohy nebolí, můžete se projít po památce UNESCO, Velkomoravských Mikulčicích. Na Vykopávkách je malá hospůdka, kde naleznete vše potřebné k tomu, abyste doplnili energii. Cesta kolem řeky Kyjovky a lesem je dobře značená, lesní úsek je však trochu víc „rozdrncanější“. Délka cesty měřená od „Mlýňáku“ nepřesahuje 7,5 km.
Posledním nápadem na krátký netradiční cyklistický okruh může být například cesta podél Jam, se zastávkou na Forotě, a dále po zeleně značené Anglické aleji bohatými lužními lesy. Cyklistický výlet můžete spojit třeba i se sběrem hub. Žampiony a lošáky jelení rostou kolem starých dubů, a někdy jich je tolik, že ani pořádný košík na takové nadělení nestačí. Zastavit se můžete pod Tvrdonicemi u památníku věnovaného obnově lužních lesů. A jak tradice výletů velí, uzavřít okruh zastávkou s posezením v pohostinství U Melišů v Týnci. Délka této trasy je 12 km.
O Kyjovce
Obvykle to, co máme nejvíce na očích, uniká naší pozornosti. Snad právě proto, že jsme si už zvykli. Například všichni víme, že pod naší krásnou jihomoravskou vsí teče řeka Kyjovka. Jen málokdo z nás ale o této říčce ví něco bližšího, a to je jistě zbytečná škoda. Pojďme se radši na pár zajímavostí a faktů podívat :
Řeka Kyjovka pramení u obce Staré Hutě ve Chřibech a ústí do řeky Dyje pod Lanžhotem. Celá délka toku činí 86,7 kilometrů a oblast povodí, tj. velikost plochy, kterou říčka odvodňuje zabírá 665,8 km2 ( podle ČHMÚ). Takže naše Kyjovka není žádný malý potůček. Těch se do ní vlévá hned několik – levostranné přítoky jsou Kratinka a Hruškovice, pravostranné pak Šardický a Mutěnický potok, Prušánka a Svodnice.
Řeka Kyjovka (v horní části svého toku nazývaná též Stupava) je téměř v celé délce svého toku splavná. Samozřejmě ne s parníkem, ale malý člun se vejde. S výjimkou úseku Koryčanské přehrady. Tady dole u nás je to rozhodně zajímavý a netradiční zážitek, plavit se po ní, ale chce to někdy pevné nervy. Na své si při takové cestě přijdou nejen „vodní“ nadšenci, ale každý kdo má vztah k přírodě .
Úsek mezi Lužicemi a Mikulčicemi nepřináší žádné mimořádné dobrodružství, kromě občasného najetí na mělčinu. Cesta z Moravské do Týnce patří zase mezi nejhezčí části, protože vede pod klenbou zelených stromů. K pěknému zážitku přispívá i možnost podívat se zblízka na práci bobrů. Zajímavých zvířátek uvidíte celou řadu, a to nemyslím jen kačeny a husy pod Týncem. Vodou rejdí ondatry a nad hlavou vám předvádí svá letecká čísla lednáček říční.
Trasa z Týnce do Tvrdonic je několikrát přehrazena náplavami, takže to chce i trochu štěstí a zkušenosti, jinak se asi vykoupáte. Kostice vás na jaře přivítají záplavou žlutých kosatců a než se nadějete, jste pod železničním mostem v Lanžhotě. Tady už je čas vysednout, protože dál do lesa je kolem vody hotová džungle. Jen místo moskytů jsou tady komáři.
V Kyjovce žije i několik druhů mlžů, kteří nám sice přijdou běžní, ale přesto jsou přísně chráněni. Například velevrub malířský, škeble rybničná a nebo jmenovkyně řeky – kyjovka říční. Jinak na tyhle škeblovité potvůrky se sem jezdí dívat odborníci z celé České republiky, protože prý jinde tak velké a hezké nejsou .
Hezkou plavbu přejeme.
Sázíme, sázíme.....
Sázení u silnice, které proběhlo v sobotu 17. října, se povedlo. Navzdory všem skeptikům a posměváčkům, planým slibům a dokonce i navzdory špatnému počasí se povedlo. Občanské sdružení Prostrom uspělo se svým projektem „Jabloně“ v soutěži u Nadace Partnerství Strom života – Malé granty, získalo příspěvek na nákup sazenic stromků a pustilo se do práce.
Ale byli to absolventi naší bývalé ZDŠ, ročník 1952 a 53, kteří si letos na jaře, na svém srazu najednou uvědomili, že krajina jejich dětství se změnila. Snad je to věkem, že tyto změny vnímáme poněkud nostalgicky. Některé změny ovlivnit nejde, protože nechceme nebo nemůžeme. Ale zanechat po sobě trvalou a živou ekologickou stopu v podobě vysazených stromů, to udělat můžeme. A najednou tu byl nápad.
Nápad se líbil nám i Nadaci Partnerství, která jej finančně podpořila. Příprava realizace probíhala od června do října a úspěšně skončila vysazením stovky stromů kolem silnice do Hrušek. Většinou jde o jabloně původních krajových odrůd, které nepotřebují chemickou ochranu. Dohromady s loňskou výsadbou tak přibylo v okolí obce dvě stě kusů nových dřevin a realizace celého projektu, výsadba aleje kolem silnice, je ukončena.
Tato alej dnes patří, aspoň symbolicky, spolužákům z 9.A a 9.B, absolventům z roku 1968, rodákům z Moravské Nové Vsi. A znovu v ní rozkvetou mladé stromy. Dali dárek sobě, své obci a životnímu prostředí vůbec. Proč ne. Vždyť jsou tu doma.
Za pár let se zapomene, kdo a proč ty stromy zasadil, čí to byl nápad a kdo to udělal. Ale vědět zrovna tohle, není důležité. Mnohem důležitější je, že stromy tady budou s námi.
Pro radost, pro užitek, Prostrom.
neděle 28. února 2010
ŽELEZNIČNÍ NÁSEP – ŠKARPA – JAKO NEJDELŠÍ FUNKČNÍ BIOKORIDOR
územní systém ekologické stability (ÚSES), jež by měl vytvářet síť vzájemně koridory propojených, přírodě blízkých prvků (biocenter), doplněných vhodnými interakčními prvky – jakýmisi nášlapnými kameny, je dnes již v mnohém překonanou teorií, která nikdy nedosáhla plné praktické míry svého naplnění. Nicméně faktem zůstává, že i nadále je to asi to nejlepší, co v jinak otevřené, zejména intenzivně obhospodařované, krajině máme. Kdysi tolik běžný způsob využívání krajiny – malá podlouhlá políčka s úhory, oddělená mezemi a propojená spoustou polních cest, vytvářející bohatou a pestrou mozaiku zůstane snem dávných let minulých.
Navracet háje, remízky a solitérní strom tam, kde jsou dnes rozsáhlé plochy polí, je činností jistě záslužnou a užitečnou, ale zrovna tak komplikovanou. Ekologická stabilita a pestrost krajiny je sice hodnotou dnes již ekonomicky vyčíslitelnou, nicméně jen velmi málo znamenající pro agro-podnikatelské subjekty, které upřednostňují snazší práci na jednolité ploše. To, že pole v těsném sousedství obcí a měst, tvořící významnou část území ČR vypadá po většinu roku jako kulturní poušť jen málokoho trápí. A přece ještě existují rozsáhlá území, které mají v krajině výrazný biodiverzitní potenciál, kde se ještě dá, za málo peněz, mnoho dobrého udělat.
Roku 1841 byla slavnostně zprovozněna železniční trať Břeclav – Bohumín, v té době dílo ne nepodobné technickému zázraku. Železniční těleso bylo na mnoha úsecích vystavěno na uměle vytvořeném náspu, jinde zanořeno pod úroveň terénu, obklopeno svahy. Parní lokomotivy se tudy již neprohánějí, ale náspy a svahy, které obklopují železnici na třicet metrů od kolejí zde stále zůstaly. A je to dobře, při bližším pohledu. Svahy i náspy jsou příliš strmé pro běžné obhospodařování, nehledě na to, že se jedná o drážní pozemek, kde není povolena výsadba z důvodů bezpečnosti provozu. A tak neúmyslně podél trati vznikl prostor, který nemůže být obhospodařován, a zároveň je zde cílené blokována sukcese, zabraňující přerůstání dřevin.
Obdobný fenomén bychom v dnešní, člověkem silně ovlivněné, krajině hledali. Pozornost praktických ochránců přírody, a nejen jich, by měla být obrácena na tyto uměle vytvořené a přesto v naší krajině výjimečné a nadmíru užitečné místa. Vojenské „cvičáky“, které jsou za každým větším okresním městem plní, stejně jako svahy a náspy kolem kolejí (lidově nazývané „škarpy“) nezastupitelnou úlohu jako útočiště mnoha desítek druhů živočichů, zejména hmyzu, a několika stovek druhů rostlin. Jak je možné, že v na druhy nepříliš rozmanité krajině náhle nalezneme takové centrum biodiverzity ?
Do značné míry je tento fenomén daný extremitou stanoviště. Vyšší svahové partie jsou po většinu roku silně osluněny, vznikají zde suché, xerotermní trávníky, stupeň elevace svahu vytváří prostor pro odlišnou skupinu rostlin, zejména trnitých křovin, střední pozice svahů a náspů bývají poměrně vlhké a na úrodných půdách, v nižší pozici je substrát tvořen štěrky a kameny, což znamená další, jinou niku. Samotné okolí kolejiště je na jedné straně značně eutrofizované, zároveň však podléhá nejčastěji pravidelným disturbancím. Celá „škarpa“ tak představuje na relativně malé ploše pestrou mozaiku mikrohabitatů, v krajině dnes už příliš nevídaných. Navíc je vyšší počet druhů vysvětlován i ekotonovým (přechodovým, lemovým) charakterem těchto svahů. A rovněž je nezanedbatelný fakt, že zde vegetace nachází jakési přirozené refugium, úkryt v okolní nehostinné krajině.
Rozmanitými stanovištními podmínkami však nevysvětlíme veškerou biodiverzitu. Dalším faktorem vysvětlujícím vysokou druhovou bohatost je opakovaná, nahodilá disturbance, tedy nějaká radikálnější změna ve složení vegetace. Dříve tyto náspy často podléhaly požárům, z jisker komínů parních lokomotiv. Dnes se tak děje jen zřídka při omezeném vypalování a při údržbě drážního tělesa. Tyto disturbance zabraňují, respektive blokují sukcesi a hlubšímu zarůstání této plochy dřevinami. Jistě není zapotřebí rozvádět, že na rostliny je navázána celá řada organismů, které by jinak v otevřené krajině nemohly dlouho přežít. Lokalita, která by se tedy na první pohled mohla zdát velmi všední, vytváří jeden z nejdelších, uměle a nevědomky vytvořených biokoridorů.
Navracet háje, remízky a solitérní strom tam, kde jsou dnes rozsáhlé plochy polí, je činností jistě záslužnou a užitečnou, ale zrovna tak komplikovanou. Ekologická stabilita a pestrost krajiny je sice hodnotou dnes již ekonomicky vyčíslitelnou, nicméně jen velmi málo znamenající pro agro-podnikatelské subjekty, které upřednostňují snazší práci na jednolité ploše. To, že pole v těsném sousedství obcí a měst, tvořící významnou část území ČR vypadá po většinu roku jako kulturní poušť jen málokoho trápí. A přece ještě existují rozsáhlá území, které mají v krajině výrazný biodiverzitní potenciál, kde se ještě dá, za málo peněz, mnoho dobrého udělat.
Roku 1841 byla slavnostně zprovozněna železniční trať Břeclav – Bohumín, v té době dílo ne nepodobné technickému zázraku. Železniční těleso bylo na mnoha úsecích vystavěno na uměle vytvořeném náspu, jinde zanořeno pod úroveň terénu, obklopeno svahy. Parní lokomotivy se tudy již neprohánějí, ale náspy a svahy, které obklopují železnici na třicet metrů od kolejí zde stále zůstaly. A je to dobře, při bližším pohledu. Svahy i náspy jsou příliš strmé pro běžné obhospodařování, nehledě na to, že se jedná o drážní pozemek, kde není povolena výsadba z důvodů bezpečnosti provozu. A tak neúmyslně podél trati vznikl prostor, který nemůže být obhospodařován, a zároveň je zde cílené blokována sukcese, zabraňující přerůstání dřevin.
Obdobný fenomén bychom v dnešní, člověkem silně ovlivněné, krajině hledali. Pozornost praktických ochránců přírody, a nejen jich, by měla být obrácena na tyto uměle vytvořené a přesto v naší krajině výjimečné a nadmíru užitečné místa. Vojenské „cvičáky“, které jsou za každým větším okresním městem plní, stejně jako svahy a náspy kolem kolejí (lidově nazývané „škarpy“) nezastupitelnou úlohu jako útočiště mnoha desítek druhů živočichů, zejména hmyzu, a několika stovek druhů rostlin. Jak je možné, že v na druhy nepříliš rozmanité krajině náhle nalezneme takové centrum biodiverzity ?
Do značné míry je tento fenomén daný extremitou stanoviště. Vyšší svahové partie jsou po většinu roku silně osluněny, vznikají zde suché, xerotermní trávníky, stupeň elevace svahu vytváří prostor pro odlišnou skupinu rostlin, zejména trnitých křovin, střední pozice svahů a náspů bývají poměrně vlhké a na úrodných půdách, v nižší pozici je substrát tvořen štěrky a kameny, což znamená další, jinou niku. Samotné okolí kolejiště je na jedné straně značně eutrofizované, zároveň však podléhá nejčastěji pravidelným disturbancím. Celá „škarpa“ tak představuje na relativně malé ploše pestrou mozaiku mikrohabitatů, v krajině dnes už příliš nevídaných. Navíc je vyšší počet druhů vysvětlován i ekotonovým (přechodovým, lemovým) charakterem těchto svahů. A rovněž je nezanedbatelný fakt, že zde vegetace nachází jakési přirozené refugium, úkryt v okolní nehostinné krajině.
Rozmanitými stanovištními podmínkami však nevysvětlíme veškerou biodiverzitu. Dalším faktorem vysvětlujícím vysokou druhovou bohatost je opakovaná, nahodilá disturbance, tedy nějaká radikálnější změna ve složení vegetace. Dříve tyto náspy často podléhaly požárům, z jisker komínů parních lokomotiv. Dnes se tak děje jen zřídka při omezeném vypalování a při údržbě drážního tělesa. Tyto disturbance zabraňují, respektive blokují sukcesi a hlubšímu zarůstání této plochy dřevinami. Jistě není zapotřebí rozvádět, že na rostliny je navázána celá řada organismů, které by jinak v otevřené krajině nemohly dlouho přežít. Lokalita, která by se tedy na první pohled mohla zdát velmi všední, vytváří jeden z nejdelších, uměle a nevědomky vytvořených biokoridorů.
Co nám přineslo podzimní sčítání ptactva?
Žáci Základní školy v Moravské Nové Vsi si opět mohli vyzkoušet, jaké to je, být ornitologem. A že ornitologie (volně do češtiny přeloženo jako „ptákověda“) není jen o dlouhých hodinách strávených nad knihami a atlasy ptáků. Pravda je taková, že dnes se nedá dělat věda jen tak ze školní lavice. A pokud chceme, aby naši žáci měli kvalitní výuku, musí občas vyrazit z hodiny přírodopisu i do lesa. Naštěstí tohle moc dobře ví paní učitelka Mgr. Karla Ambrožová, která neváhala a doprovodila své žáky po celé náročné trase. Asi dvanáctikilometrové obchůzce v terénu předcházela krátká hodinová přednáška o zimujícím ptactvu. Už potřetí ji pro naše žáky udělali (na oplátku za pomoc při sázení stromků kolem silnice) vysokoškolští studenti z Českých Budějovic, kteří spolupracují s místním občanským sdružením Prostrom. A jaké že jsou některé závěry listopadového sčítání ptáků?
Poměrně alarmující jsou u nás zimní stavy zpěvných ptáků. Jindy tak tradičních ptačích vytrvalců bylo letos pomálu. A nejde to svádět na blížící se tuhou zimu. Ptáci totiž přestávají v naší krajině nacházet to, co v ní po dlouhá léta najít mohli. Potravu a úkryt. A bez těchto dvou samozřejmých nezbytností se nám nepodaří ptactvo navrátit zpět do krajiny. Je smutné, že kácíme stromy tam, kde po desetiletí rostly. Úloha stromů i starých je v krajině nezastupitelná. Jeden obyčejný strom je domovem pro několik desítek, někdy i stovek druhů živočichů, převážně zástupců bezobratlých. Dokonce i rozložité staré souše plní výtečně funkci úkrytu a domova, spižírny a zásobárny. Staré doupné stromy možná nemají místo v obci, o to víc by jich ale mělo být v otevřené krajině. A je skutečně smutné, když se na jaře vracejí ptáci ze zimovišť v daleké Africe, jen aby zjistili, že jim v jejich rodné Moravské Nové Vsi pokáceli strom, v jehož větvích žili už celé generace.
Zjišťovali jsme i početnost jiných druhů, než „atraktivních“ zimujících zpěvných ptáků. Především nám šlo o utvrzení, do jaké míry jsou ohroženy naše lokální populace dravců. Po letech, kdy bylo nad našimi poli a loukami „dravcoprázdno“, můžeme konstatovat, že alespoň káňata jsou z nejhoršího venku. Spolu s žáky ZŠ jsme jich napočítali na naší trase na dvě desítky, což je počet za poslední roky nejlepší. Z větší početnosti těchto dravců, majestátně kroužících nad poli, budou mít radost hlavně místní zemědělci. Káňata se tady živí převážně drobnými hlodavci, hraboši, kteří by jinak mohli způsobit nejednu hospodářskou kalamitu. Zpráva je dobrá i pro vinaře, hejna špačků se káňat bojí a prchají před nimi. Káně nedokáže manévrovat nad zemí tak obratně jako třeba krahujec nebo sokol, a není primárně lovcem drobných ptáků. Hejno špačků se však zvedlo spolehlivě, když se vzduchem na dohled protáhlo káně.
Vodní ptáci se zatím drží a vypadá to, že se i zdrží. Aspoň do té doby, dokud nezamrznou Jamy. Dvě generace potápek roháčů jsou u nás touto dobou pravidelnými hosty. A navíc k nám letos zavítala vzácná návštěva, kterou si žáci se zájmem prohlédli. Zalétlo k nám totiž hejno volavek bílých. Ty se, na rozdíl od volavek popelavých, na zimu radši přesouvají za teplem na jih. Ptačí krasavice si protentokrát za své dočasné zimoviště vybrali pole a louky v blízkosti lesa. Početní stavy labutí, zdecimované důsledky zcela zbytečné a neodůvodněné hysterie kolem ptačí chřipky, nám to však zpět nevrátí. Letos na jaře neutvořily pevný pár, a tak můžeme jen doufat, že po zimě to snad bude lepší.
Na konci náročné cesty nečekal na žáky a žákyně odpočinek, kdepak – ornitolog totiž nikdy nespí! A tak si ještě vyzkoušeli, jak úplně jednoduše vyrobit krmítko pro ptáky. A pokud Vy, Vážení čtenáři, na zahrádce nebo jen tak na balkoně letos ještě krmítko nemáte, měli byste se nad sebou zamyslet. Tahle zima bude krátká, ale mrazivá. A každé studené ráno bude hned veselejší, když vám nějaká ta opeřená ptačí drobotina bude štěbetat za oknem. Taková maličkost Vás bude hřát celý den, protože pomáhat je krásné. A pokud si nejste jisti, jak se dá takové jednoduché krmítko udělat, zeptejte se dětí ze ZŠ v Moravské Nové Vsi. Ty už vědí, jak na to.
Poměrně alarmující jsou u nás zimní stavy zpěvných ptáků. Jindy tak tradičních ptačích vytrvalců bylo letos pomálu. A nejde to svádět na blížící se tuhou zimu. Ptáci totiž přestávají v naší krajině nacházet to, co v ní po dlouhá léta najít mohli. Potravu a úkryt. A bez těchto dvou samozřejmých nezbytností se nám nepodaří ptactvo navrátit zpět do krajiny. Je smutné, že kácíme stromy tam, kde po desetiletí rostly. Úloha stromů i starých je v krajině nezastupitelná. Jeden obyčejný strom je domovem pro několik desítek, někdy i stovek druhů živočichů, převážně zástupců bezobratlých. Dokonce i rozložité staré souše plní výtečně funkci úkrytu a domova, spižírny a zásobárny. Staré doupné stromy možná nemají místo v obci, o to víc by jich ale mělo být v otevřené krajině. A je skutečně smutné, když se na jaře vracejí ptáci ze zimovišť v daleké Africe, jen aby zjistili, že jim v jejich rodné Moravské Nové Vsi pokáceli strom, v jehož větvích žili už celé generace.
Zjišťovali jsme i početnost jiných druhů, než „atraktivních“ zimujících zpěvných ptáků. Především nám šlo o utvrzení, do jaké míry jsou ohroženy naše lokální populace dravců. Po letech, kdy bylo nad našimi poli a loukami „dravcoprázdno“, můžeme konstatovat, že alespoň káňata jsou z nejhoršího venku. Spolu s žáky ZŠ jsme jich napočítali na naší trase na dvě desítky, což je počet za poslední roky nejlepší. Z větší početnosti těchto dravců, majestátně kroužících nad poli, budou mít radost hlavně místní zemědělci. Káňata se tady živí převážně drobnými hlodavci, hraboši, kteří by jinak mohli způsobit nejednu hospodářskou kalamitu. Zpráva je dobrá i pro vinaře, hejna špačků se káňat bojí a prchají před nimi. Káně nedokáže manévrovat nad zemí tak obratně jako třeba krahujec nebo sokol, a není primárně lovcem drobných ptáků. Hejno špačků se však zvedlo spolehlivě, když se vzduchem na dohled protáhlo káně.
Vodní ptáci se zatím drží a vypadá to, že se i zdrží. Aspoň do té doby, dokud nezamrznou Jamy. Dvě generace potápek roháčů jsou u nás touto dobou pravidelnými hosty. A navíc k nám letos zavítala vzácná návštěva, kterou si žáci se zájmem prohlédli. Zalétlo k nám totiž hejno volavek bílých. Ty se, na rozdíl od volavek popelavých, na zimu radši přesouvají za teplem na jih. Ptačí krasavice si protentokrát za své dočasné zimoviště vybrali pole a louky v blízkosti lesa. Početní stavy labutí, zdecimované důsledky zcela zbytečné a neodůvodněné hysterie kolem ptačí chřipky, nám to však zpět nevrátí. Letos na jaře neutvořily pevný pár, a tak můžeme jen doufat, že po zimě to snad bude lepší.
Na konci náročné cesty nečekal na žáky a žákyně odpočinek, kdepak – ornitolog totiž nikdy nespí! A tak si ještě vyzkoušeli, jak úplně jednoduše vyrobit krmítko pro ptáky. A pokud Vy, Vážení čtenáři, na zahrádce nebo jen tak na balkoně letos ještě krmítko nemáte, měli byste se nad sebou zamyslet. Tahle zima bude krátká, ale mrazivá. A každé studené ráno bude hned veselejší, když vám nějaká ta opeřená ptačí drobotina bude štěbetat za oknem. Taková maličkost Vás bude hřát celý den, protože pomáhat je krásné. A pokud si nejste jisti, jak se dá takové jednoduché krmítko udělat, zeptejte se dětí ze ZŠ v Moravské Nové Vsi. Ty už vědí, jak na to.
SPONTÁNNÍ SUKCESE
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Mgr. Radomír Dohnal
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)