neděle 28. února 2010
ŽELEZNIČNÍ NÁSEP – ŠKARPA – JAKO NEJDELŠÍ FUNKČNÍ BIOKORIDOR
územní systém ekologické stability (ÚSES), jež by měl vytvářet síť vzájemně koridory propojených, přírodě blízkých prvků (biocenter), doplněných vhodnými interakčními prvky – jakýmisi nášlapnými kameny, je dnes již v mnohém překonanou teorií, která nikdy nedosáhla plné praktické míry svého naplnění. Nicméně faktem zůstává, že i nadále je to asi to nejlepší, co v jinak otevřené, zejména intenzivně obhospodařované, krajině máme. Kdysi tolik běžný způsob využívání krajiny – malá podlouhlá políčka s úhory, oddělená mezemi a propojená spoustou polních cest, vytvářející bohatou a pestrou mozaiku zůstane snem dávných let minulých.
Navracet háje, remízky a solitérní strom tam, kde jsou dnes rozsáhlé plochy polí, je činností jistě záslužnou a užitečnou, ale zrovna tak komplikovanou. Ekologická stabilita a pestrost krajiny je sice hodnotou dnes již ekonomicky vyčíslitelnou, nicméně jen velmi málo znamenající pro agro-podnikatelské subjekty, které upřednostňují snazší práci na jednolité ploše. To, že pole v těsném sousedství obcí a měst, tvořící významnou část území ČR vypadá po většinu roku jako kulturní poušť jen málokoho trápí. A přece ještě existují rozsáhlá území, které mají v krajině výrazný biodiverzitní potenciál, kde se ještě dá, za málo peněz, mnoho dobrého udělat.
Roku 1841 byla slavnostně zprovozněna železniční trať Břeclav – Bohumín, v té době dílo ne nepodobné technickému zázraku. Železniční těleso bylo na mnoha úsecích vystavěno na uměle vytvořeném náspu, jinde zanořeno pod úroveň terénu, obklopeno svahy. Parní lokomotivy se tudy již neprohánějí, ale náspy a svahy, které obklopují železnici na třicet metrů od kolejí zde stále zůstaly. A je to dobře, při bližším pohledu. Svahy i náspy jsou příliš strmé pro běžné obhospodařování, nehledě na to, že se jedná o drážní pozemek, kde není povolena výsadba z důvodů bezpečnosti provozu. A tak neúmyslně podél trati vznikl prostor, který nemůže být obhospodařován, a zároveň je zde cílené blokována sukcese, zabraňující přerůstání dřevin.
Obdobný fenomén bychom v dnešní, člověkem silně ovlivněné, krajině hledali. Pozornost praktických ochránců přírody, a nejen jich, by měla být obrácena na tyto uměle vytvořené a přesto v naší krajině výjimečné a nadmíru užitečné místa. Vojenské „cvičáky“, které jsou za každým větším okresním městem plní, stejně jako svahy a náspy kolem kolejí (lidově nazývané „škarpy“) nezastupitelnou úlohu jako útočiště mnoha desítek druhů živočichů, zejména hmyzu, a několika stovek druhů rostlin. Jak je možné, že v na druhy nepříliš rozmanité krajině náhle nalezneme takové centrum biodiverzity ?
Do značné míry je tento fenomén daný extremitou stanoviště. Vyšší svahové partie jsou po většinu roku silně osluněny, vznikají zde suché, xerotermní trávníky, stupeň elevace svahu vytváří prostor pro odlišnou skupinu rostlin, zejména trnitých křovin, střední pozice svahů a náspů bývají poměrně vlhké a na úrodných půdách, v nižší pozici je substrát tvořen štěrky a kameny, což znamená další, jinou niku. Samotné okolí kolejiště je na jedné straně značně eutrofizované, zároveň však podléhá nejčastěji pravidelným disturbancím. Celá „škarpa“ tak představuje na relativně malé ploše pestrou mozaiku mikrohabitatů, v krajině dnes už příliš nevídaných. Navíc je vyšší počet druhů vysvětlován i ekotonovým (přechodovým, lemovým) charakterem těchto svahů. A rovněž je nezanedbatelný fakt, že zde vegetace nachází jakési přirozené refugium, úkryt v okolní nehostinné krajině.
Rozmanitými stanovištními podmínkami však nevysvětlíme veškerou biodiverzitu. Dalším faktorem vysvětlujícím vysokou druhovou bohatost je opakovaná, nahodilá disturbance, tedy nějaká radikálnější změna ve složení vegetace. Dříve tyto náspy často podléhaly požárům, z jisker komínů parních lokomotiv. Dnes se tak děje jen zřídka při omezeném vypalování a při údržbě drážního tělesa. Tyto disturbance zabraňují, respektive blokují sukcesi a hlubšímu zarůstání této plochy dřevinami. Jistě není zapotřebí rozvádět, že na rostliny je navázána celá řada organismů, které by jinak v otevřené krajině nemohly dlouho přežít. Lokalita, která by se tedy na první pohled mohla zdát velmi všední, vytváří jeden z nejdelších, uměle a nevědomky vytvořených biokoridorů.
Navracet háje, remízky a solitérní strom tam, kde jsou dnes rozsáhlé plochy polí, je činností jistě záslužnou a užitečnou, ale zrovna tak komplikovanou. Ekologická stabilita a pestrost krajiny je sice hodnotou dnes již ekonomicky vyčíslitelnou, nicméně jen velmi málo znamenající pro agro-podnikatelské subjekty, které upřednostňují snazší práci na jednolité ploše. To, že pole v těsném sousedství obcí a měst, tvořící významnou část území ČR vypadá po většinu roku jako kulturní poušť jen málokoho trápí. A přece ještě existují rozsáhlá území, které mají v krajině výrazný biodiverzitní potenciál, kde se ještě dá, za málo peněz, mnoho dobrého udělat.
Roku 1841 byla slavnostně zprovozněna železniční trať Břeclav – Bohumín, v té době dílo ne nepodobné technickému zázraku. Železniční těleso bylo na mnoha úsecích vystavěno na uměle vytvořeném náspu, jinde zanořeno pod úroveň terénu, obklopeno svahy. Parní lokomotivy se tudy již neprohánějí, ale náspy a svahy, které obklopují železnici na třicet metrů od kolejí zde stále zůstaly. A je to dobře, při bližším pohledu. Svahy i náspy jsou příliš strmé pro běžné obhospodařování, nehledě na to, že se jedná o drážní pozemek, kde není povolena výsadba z důvodů bezpečnosti provozu. A tak neúmyslně podél trati vznikl prostor, který nemůže být obhospodařován, a zároveň je zde cílené blokována sukcese, zabraňující přerůstání dřevin.
Obdobný fenomén bychom v dnešní, člověkem silně ovlivněné, krajině hledali. Pozornost praktických ochránců přírody, a nejen jich, by měla být obrácena na tyto uměle vytvořené a přesto v naší krajině výjimečné a nadmíru užitečné místa. Vojenské „cvičáky“, které jsou za každým větším okresním městem plní, stejně jako svahy a náspy kolem kolejí (lidově nazývané „škarpy“) nezastupitelnou úlohu jako útočiště mnoha desítek druhů živočichů, zejména hmyzu, a několika stovek druhů rostlin. Jak je možné, že v na druhy nepříliš rozmanité krajině náhle nalezneme takové centrum biodiverzity ?
Do značné míry je tento fenomén daný extremitou stanoviště. Vyšší svahové partie jsou po většinu roku silně osluněny, vznikají zde suché, xerotermní trávníky, stupeň elevace svahu vytváří prostor pro odlišnou skupinu rostlin, zejména trnitých křovin, střední pozice svahů a náspů bývají poměrně vlhké a na úrodných půdách, v nižší pozici je substrát tvořen štěrky a kameny, což znamená další, jinou niku. Samotné okolí kolejiště je na jedné straně značně eutrofizované, zároveň však podléhá nejčastěji pravidelným disturbancím. Celá „škarpa“ tak představuje na relativně malé ploše pestrou mozaiku mikrohabitatů, v krajině dnes už příliš nevídaných. Navíc je vyšší počet druhů vysvětlován i ekotonovým (přechodovým, lemovým) charakterem těchto svahů. A rovněž je nezanedbatelný fakt, že zde vegetace nachází jakési přirozené refugium, úkryt v okolní nehostinné krajině.
Rozmanitými stanovištními podmínkami však nevysvětlíme veškerou biodiverzitu. Dalším faktorem vysvětlujícím vysokou druhovou bohatost je opakovaná, nahodilá disturbance, tedy nějaká radikálnější změna ve složení vegetace. Dříve tyto náspy často podléhaly požárům, z jisker komínů parních lokomotiv. Dnes se tak děje jen zřídka při omezeném vypalování a při údržbě drážního tělesa. Tyto disturbance zabraňují, respektive blokují sukcesi a hlubšímu zarůstání této plochy dřevinami. Jistě není zapotřebí rozvádět, že na rostliny je navázána celá řada organismů, které by jinak v otevřené krajině nemohly dlouho přežít. Lokalita, která by se tedy na první pohled mohla zdát velmi všední, vytváří jeden z nejdelších, uměle a nevědomky vytvořených biokoridorů.
Co nám přineslo podzimní sčítání ptactva?
Žáci Základní školy v Moravské Nové Vsi si opět mohli vyzkoušet, jaké to je, být ornitologem. A že ornitologie (volně do češtiny přeloženo jako „ptákověda“) není jen o dlouhých hodinách strávených nad knihami a atlasy ptáků. Pravda je taková, že dnes se nedá dělat věda jen tak ze školní lavice. A pokud chceme, aby naši žáci měli kvalitní výuku, musí občas vyrazit z hodiny přírodopisu i do lesa. Naštěstí tohle moc dobře ví paní učitelka Mgr. Karla Ambrožová, která neváhala a doprovodila své žáky po celé náročné trase. Asi dvanáctikilometrové obchůzce v terénu předcházela krátká hodinová přednáška o zimujícím ptactvu. Už potřetí ji pro naše žáky udělali (na oplátku za pomoc při sázení stromků kolem silnice) vysokoškolští studenti z Českých Budějovic, kteří spolupracují s místním občanským sdružením Prostrom. A jaké že jsou některé závěry listopadového sčítání ptáků?
Poměrně alarmující jsou u nás zimní stavy zpěvných ptáků. Jindy tak tradičních ptačích vytrvalců bylo letos pomálu. A nejde to svádět na blížící se tuhou zimu. Ptáci totiž přestávají v naší krajině nacházet to, co v ní po dlouhá léta najít mohli. Potravu a úkryt. A bez těchto dvou samozřejmých nezbytností se nám nepodaří ptactvo navrátit zpět do krajiny. Je smutné, že kácíme stromy tam, kde po desetiletí rostly. Úloha stromů i starých je v krajině nezastupitelná. Jeden obyčejný strom je domovem pro několik desítek, někdy i stovek druhů živočichů, převážně zástupců bezobratlých. Dokonce i rozložité staré souše plní výtečně funkci úkrytu a domova, spižírny a zásobárny. Staré doupné stromy možná nemají místo v obci, o to víc by jich ale mělo být v otevřené krajině. A je skutečně smutné, když se na jaře vracejí ptáci ze zimovišť v daleké Africe, jen aby zjistili, že jim v jejich rodné Moravské Nové Vsi pokáceli strom, v jehož větvích žili už celé generace.
Zjišťovali jsme i početnost jiných druhů, než „atraktivních“ zimujících zpěvných ptáků. Především nám šlo o utvrzení, do jaké míry jsou ohroženy naše lokální populace dravců. Po letech, kdy bylo nad našimi poli a loukami „dravcoprázdno“, můžeme konstatovat, že alespoň káňata jsou z nejhoršího venku. Spolu s žáky ZŠ jsme jich napočítali na naší trase na dvě desítky, což je počet za poslední roky nejlepší. Z větší početnosti těchto dravců, majestátně kroužících nad poli, budou mít radost hlavně místní zemědělci. Káňata se tady živí převážně drobnými hlodavci, hraboši, kteří by jinak mohli způsobit nejednu hospodářskou kalamitu. Zpráva je dobrá i pro vinaře, hejna špačků se káňat bojí a prchají před nimi. Káně nedokáže manévrovat nad zemí tak obratně jako třeba krahujec nebo sokol, a není primárně lovcem drobných ptáků. Hejno špačků se však zvedlo spolehlivě, když se vzduchem na dohled protáhlo káně.
Vodní ptáci se zatím drží a vypadá to, že se i zdrží. Aspoň do té doby, dokud nezamrznou Jamy. Dvě generace potápek roháčů jsou u nás touto dobou pravidelnými hosty. A navíc k nám letos zavítala vzácná návštěva, kterou si žáci se zájmem prohlédli. Zalétlo k nám totiž hejno volavek bílých. Ty se, na rozdíl od volavek popelavých, na zimu radši přesouvají za teplem na jih. Ptačí krasavice si protentokrát za své dočasné zimoviště vybrali pole a louky v blízkosti lesa. Početní stavy labutí, zdecimované důsledky zcela zbytečné a neodůvodněné hysterie kolem ptačí chřipky, nám to však zpět nevrátí. Letos na jaře neutvořily pevný pár, a tak můžeme jen doufat, že po zimě to snad bude lepší.
Na konci náročné cesty nečekal na žáky a žákyně odpočinek, kdepak – ornitolog totiž nikdy nespí! A tak si ještě vyzkoušeli, jak úplně jednoduše vyrobit krmítko pro ptáky. A pokud Vy, Vážení čtenáři, na zahrádce nebo jen tak na balkoně letos ještě krmítko nemáte, měli byste se nad sebou zamyslet. Tahle zima bude krátká, ale mrazivá. A každé studené ráno bude hned veselejší, když vám nějaká ta opeřená ptačí drobotina bude štěbetat za oknem. Taková maličkost Vás bude hřát celý den, protože pomáhat je krásné. A pokud si nejste jisti, jak se dá takové jednoduché krmítko udělat, zeptejte se dětí ze ZŠ v Moravské Nové Vsi. Ty už vědí, jak na to.
Poměrně alarmující jsou u nás zimní stavy zpěvných ptáků. Jindy tak tradičních ptačích vytrvalců bylo letos pomálu. A nejde to svádět na blížící se tuhou zimu. Ptáci totiž přestávají v naší krajině nacházet to, co v ní po dlouhá léta najít mohli. Potravu a úkryt. A bez těchto dvou samozřejmých nezbytností se nám nepodaří ptactvo navrátit zpět do krajiny. Je smutné, že kácíme stromy tam, kde po desetiletí rostly. Úloha stromů i starých je v krajině nezastupitelná. Jeden obyčejný strom je domovem pro několik desítek, někdy i stovek druhů živočichů, převážně zástupců bezobratlých. Dokonce i rozložité staré souše plní výtečně funkci úkrytu a domova, spižírny a zásobárny. Staré doupné stromy možná nemají místo v obci, o to víc by jich ale mělo být v otevřené krajině. A je skutečně smutné, když se na jaře vracejí ptáci ze zimovišť v daleké Africe, jen aby zjistili, že jim v jejich rodné Moravské Nové Vsi pokáceli strom, v jehož větvích žili už celé generace.
Zjišťovali jsme i početnost jiných druhů, než „atraktivních“ zimujících zpěvných ptáků. Především nám šlo o utvrzení, do jaké míry jsou ohroženy naše lokální populace dravců. Po letech, kdy bylo nad našimi poli a loukami „dravcoprázdno“, můžeme konstatovat, že alespoň káňata jsou z nejhoršího venku. Spolu s žáky ZŠ jsme jich napočítali na naší trase na dvě desítky, což je počet za poslední roky nejlepší. Z větší početnosti těchto dravců, majestátně kroužících nad poli, budou mít radost hlavně místní zemědělci. Káňata se tady živí převážně drobnými hlodavci, hraboši, kteří by jinak mohli způsobit nejednu hospodářskou kalamitu. Zpráva je dobrá i pro vinaře, hejna špačků se káňat bojí a prchají před nimi. Káně nedokáže manévrovat nad zemí tak obratně jako třeba krahujec nebo sokol, a není primárně lovcem drobných ptáků. Hejno špačků se však zvedlo spolehlivě, když se vzduchem na dohled protáhlo káně.
Vodní ptáci se zatím drží a vypadá to, že se i zdrží. Aspoň do té doby, dokud nezamrznou Jamy. Dvě generace potápek roháčů jsou u nás touto dobou pravidelnými hosty. A navíc k nám letos zavítala vzácná návštěva, kterou si žáci se zájmem prohlédli. Zalétlo k nám totiž hejno volavek bílých. Ty se, na rozdíl od volavek popelavých, na zimu radši přesouvají za teplem na jih. Ptačí krasavice si protentokrát za své dočasné zimoviště vybrali pole a louky v blízkosti lesa. Početní stavy labutí, zdecimované důsledky zcela zbytečné a neodůvodněné hysterie kolem ptačí chřipky, nám to však zpět nevrátí. Letos na jaře neutvořily pevný pár, a tak můžeme jen doufat, že po zimě to snad bude lepší.
Na konci náročné cesty nečekal na žáky a žákyně odpočinek, kdepak – ornitolog totiž nikdy nespí! A tak si ještě vyzkoušeli, jak úplně jednoduše vyrobit krmítko pro ptáky. A pokud Vy, Vážení čtenáři, na zahrádce nebo jen tak na balkoně letos ještě krmítko nemáte, měli byste se nad sebou zamyslet. Tahle zima bude krátká, ale mrazivá. A každé studené ráno bude hned veselejší, když vám nějaká ta opeřená ptačí drobotina bude štěbetat za oknem. Taková maličkost Vás bude hřát celý den, protože pomáhat je krásné. A pokud si nejste jisti, jak se dá takové jednoduché krmítko udělat, zeptejte se dětí ze ZŠ v Moravské Nové Vsi. Ty už vědí, jak na to.
SPONTÁNNÍ SUKCESE
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Mgr. Radomír Dohnal
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)