Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Ne malou část celkové plochy ČR představují lokality, které byly a jsou ještě stále, vystaveny intenzivní těžbě. Jako nejvíce patrná, otevřená rána v krajině se jeví těžba povrchová, a nemusí se vždy jednat o těžbu uhlí a kameniva, ale například i písku. Jedná se o oblasti, kde došlo většinou ke kompletnímu narušení vegetačního krytu a svrchních půdních horizontů. Tento výrazně negativní zásah do krajiny v sobě však může nést při následném rozumném hospodaření po vytěžení dané lokality i velmi pozitivní náboj, v podobě rekultivace dané plochy.
Kamenolomy, výsypky hrubého materiálu a pískovny nesou, ať už jsou jakkoliv na daném místě „nepůvodní“, potenciál nového krajinného typu, který je potřebný a vzácný. To, že způsob využití prakticky celého území ČR dodal krajině naprosto odlišný charakter, než jaký měla před obdobím intenzivního hospodaření, zjevně nikoho nepřekvapí. Jenže právě díky této intenzifikaci šel ruku v ruce další jev, a to monotypizace krajiny. Vytvoření velkých lesních či zemědělských celků vedlo prakticky k zániku mikrohabitatů.
Nedostatek hájů, remízů a solitérních stromů a podmáčených lokalit, nezbytných pro život celé řady organismů, jednoduše nevyřešíme. Ztráta je do značné míry trvalá. Písečné přesypy a štěrkovitá aluvia meandrujících řek jsou skutečnou vzácností. Na druhé straně, existuje řada míst, které jsme svou, především technickou, činností pozměnili do takové úrovně, že můžeme začínat prakticky od začátku. A zde, na sekundárně změněných stanovištích, jako jsou kamenolomy a pískovny se otvírá prostor pro nápravu jinak neradostného stavu.
Chce to jen najít rozumný kompromis mezi povinností majitelů-težařů rekultivovat daný prostor po těžbě a faktickou potřebou udržení vzácných, nově vznikajících, biotopů v krajině. Jsou totiž rekultivace a rekultivace. Ty první se spíše snaží zahladit zeleným (mnohdy nepůvodním a uměle udržovaným) příkrovem jizvu v krajině, ty druhé napomáhají tomu, aby tato „jizva“ získala nový a nezastupitelný význam. Rád bych upozornil na druhý fenomén, a to spontánní sukcesi ploch po těžbě.
Spontánní totiž nemusí nutně znamenat ponechat lokalitu zcela bez zásahu jejímu vývoji. Jsou procesy, které je zapotřebí vhodným způsobem nastartovat, a teprve poté omezit možné zásahy, které by se rády označovaly za rekultivační. Sukcese, čili vývoj, vyžaduje čas. Pokud čas hraje zásadní roli (což v případě povinnosti rekultivace těžené plochy jistě hraje), můžeme urychlit rozšíření travin navezením zeminy ze skrývky a podpořit je umělým výsevem. Anebo můžeme počkat, až si ty vhodné traviny svými semeny cestu na nově otevřenou lokalitu najdou samy, stejně jako řada pionýrských druhů dřevin.
Ve snaze řídit a spravovat i těžbou zničenou krajinu můžeme totiž více uškodit než pomoci. Střední cesta, mezi spontánním a skoro anarchistickým pojetím sukcese a řízenou výsadbou může být například přenesení bloků zeminy i s vegetací z okolních, těžbou nezasažených ploch a aplikovat je na vhodná místa. Proces se tím na jedné urychlí, a zároveň zůstane prostor pro expanzi rostlin na extrémní stanoviště, jako jsou různé suťové svahy a přesluněná stanoviště. Protože to jsou přesně ta vzácná stanoviště, kterých je v krajině kritický nedostatek.
Zatopené mělké jámy pískoven představují zárodek možných, velmi nedostatkových, mokřadů, stejně tak terasovité stěny kamenolomů v sobě nesou potenciál stanoviště pro desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bylo by dobré přiznat si, že nemůžeme řídit a provádět ve spěchu prakticky neomezený management všech takových ploch po těžbě, respektive, že bychom měli tu a tam dát ještě přírodě prostor k rekultivaci jejími vlastními prostředky. A stačí chvilku počkat.
Mgr. Radomír Dohnal
Žádné komentáře:
Okomentovat