ŽELEZNIČNÍ NÁSEP – ŠKARPA – JAKO NEJDELŠÍ FUNKČNÍ BIOKORIDOR

územní systém ekologické stability (ÚSES), jež by měl vytvářet síť vzájemně koridory propojených, přírodě blízkých prvků (biocenter), doplněných vhodnými interakčními prvky – jakýmisi nášlapnými kameny, je dnes již v mnohém překonanou teorií, která nikdy nedosáhla plné praktické míry svého naplnění. Nicméně faktem zůstává, že i nadále je to asi to nejlepší, co v jinak otevřené, zejména intenzivně obhospodařované, krajině máme. Kdysi tolik běžný způsob využívání krajiny – malá podlouhlá políčka s úhory, oddělená mezemi a propojená spoustou polních cest, vytvářející bohatou a pestrou mozaiku zůstane snem dávných let minulých.
Navracet háje, remízky a solitérní strom tam, kde jsou dnes rozsáhlé plochy polí, je činností jistě záslužnou a užitečnou, ale zrovna tak komplikovanou. Ekologická stabilita a pestrost krajiny je sice hodnotou dnes již ekonomicky vyčíslitelnou, nicméně jen velmi málo znamenající pro agro-podnikatelské subjekty, které upřednostňují snazší práci na jednolité ploše. To, že pole v těsném sousedství obcí a měst, tvořící významnou část území ČR vypadá po většinu roku jako kulturní poušť jen málokoho trápí. A přece ještě existují rozsáhlá území, které mají v krajině výrazný biodiverzitní potenciál, kde se ještě dá, za málo peněz, mnoho dobrého udělat.
Roku 1841 byla slavnostně zprovozněna železniční trať Břeclav – Bohumín, v té době dílo ne nepodobné technickému zázraku. Železniční těleso bylo na mnoha úsecích vystavěno na uměle vytvořeném náspu, jinde zanořeno pod úroveň terénu, obklopeno svahy. Parní lokomotivy se tudy již neprohánějí, ale náspy a svahy, které obklopují železnici na třicet metrů od kolejí zde stále zůstaly. A je to dobře, při bližším pohledu. Svahy i náspy jsou příliš strmé pro běžné obhospodařování, nehledě na to, že se jedná o drážní pozemek, kde není povolena výsadba z důvodů bezpečnosti provozu. A tak neúmyslně podél trati vznikl prostor, který nemůže být obhospodařován, a zároveň je zde cílené blokována sukcese, zabraňující přerůstání dřevin.
Obdobný fenomén bychom v dnešní, člověkem silně ovlivněné, krajině hledali. Pozornost praktických ochránců přírody, a nejen jich, by měla být obrácena na tyto uměle vytvořené a přesto v naší krajině výjimečné a nadmíru užitečné místa. Vojenské „cvičáky“, které jsou za každým větším okresním městem plní, stejně jako svahy a náspy kolem kolejí (lidově nazývané „škarpy“) nezastupitelnou úlohu jako útočiště mnoha desítek druhů živočichů, zejména hmyzu, a několika stovek druhů rostlin. Jak je možné, že v na druhy nepříliš rozmanité krajině náhle nalezneme takové centrum biodiverzity ?
Do značné míry je tento fenomén daný extremitou stanoviště. Vyšší svahové partie jsou po většinu roku silně osluněny, vznikají zde suché, xerotermní trávníky, stupeň elevace svahu vytváří prostor pro odlišnou skupinu rostlin, zejména trnitých křovin, střední pozice svahů a náspů bývají poměrně vlhké a na úrodných půdách, v nižší pozici je substrát tvořen štěrky a kameny, což znamená další, jinou niku. Samotné okolí kolejiště je na jedné straně značně eutrofizované, zároveň však podléhá nejčastěji pravidelným disturbancím. Celá „škarpa“ tak představuje na relativně malé ploše pestrou mozaiku mikrohabitatů, v krajině dnes už příliš nevídaných. Navíc je vyšší počet druhů vysvětlován i ekotonovým (přechodovým, lemovým) charakterem těchto svahů. A rovněž je nezanedbatelný fakt, že zde vegetace nachází jakési přirozené refugium, úkryt v okolní nehostinné krajině.

Rozmanitými stanovištními podmínkami však nevysvětlíme veškerou biodiverzitu. Dalším faktorem vysvětlujícím vysokou druhovou bohatost je opakovaná, nahodilá disturbance, tedy nějaká radikálnější změna ve složení vegetace. Dříve tyto náspy často podléhaly požárům, z jisker komínů parních lokomotiv. Dnes se tak děje jen zřídka při omezeném vypalování a při údržbě drážního tělesa. Tyto disturbance zabraňují, respektive blokují sukcesi a hlubšímu zarůstání této plochy dřevinami. Jistě není zapotřebí rozvádět, že na rostliny je navázána celá řada organismů, které by jinak v otevřené krajině nemohly dlouho přežít. Lokalita, která by se tedy na první pohled mohla zdát velmi všední, vytváří jeden z nejdelších, uměle a nevědomky vytvořených biokoridorů.